A malé překládání

V půlce prázdnin jsem si z kavárny tak trochu uzmul březnový výtisk Hosta. A ještě jsem ho nevrátil (pšt!). Jacka Gilberta, jemuž v něm otiskli pár básní, jsem do té doby neznal, ani jeho jméno jsem nikde nezaslechl. Přitom nejde o žádného mladíka: článku by asi ani nebylo, kdyby básník loni na podzim v požehnaném věku nezesnul. Neznalosti začínám ale dost litoval — jak jste si nejspíš domysleli.

Víc lítosti a překvapení ve mně ovšem budí objev, že jeho tvorbu zatím do češtiny nikdo nepřeložil, tedy kromě krátké Hostovy ukázky (na níž odvedl dobrou práci Milan Děžinský). Ať jsem pátral sebevíc, ani verš navrch jsem česky nenašel.

A že zrovna takový básník by si podle mě apoštoly v cizích zemích zasloužil. Tím, co říká, si nehraje a neschovává se, s odvahou hledí do žhavého jádra věcí v nás, staví se tváří v tvář tomu, před čím se většina lidí radši opíjí, ať už čímkoliv. Ten pán má můj obdiv, víte. Nepíše vesele, žádní snědí pastýři s ovečkama, opravdu ne; jenže svým děsům se nebojí pohlédnout do očí. A nakonec z jeho slov vždycky dýchá vybojovaná naděje. Můj zájem delší dobu přechází od formy k obsahu, a najednou se všechno sepnulo dohromady.

Každopádně ho teprv poznávám. Obšírnější a učenější pojednání si můžete přečíst v Hostovi, na konec přidávám sken. Vědomosti zatím nechávám stranou, rozhodl jsem se učinit svět o jeden chlup hezčím místem a překládám. Takže sbírka Odmítání nebe (Refusing Heaven, 2005), prosím.

Mít co mít

pro Giannu

Na strunách svého ducha si vážu uzly,
abych nezapomněl. Nejsou to obrazy
toho, co bylo. Ani záznamy o soumraku
mezi olivovníky a o jejich vůni.
Ta cesta zpět už byl cíl.
K tomu mám tři uzly,
mezeru a další dva
hned u sebe. Nenapodobují,
jak je v jejím těle, ani její jasná
ústa. Neumějí popsat, dovedou ale
zabránit, abych si vzpomínal špatně.
Ty uzly mi vybavují. Ty uzly
jsou blasony erbů, které značí stopu
nazpátek k tomu, co nám patří a co
zčásti zapomínáme. Nazpátek
ke zvonění zvonu v dálce
a ke sladkým letním stmíváním.
Až na malou trošku se vše rozmlží a
odkape, jenže ta troška je zároveň většina,
ač narušená. Ještě dva uzly
a pak už zase rovná struna.

Odveďte ji za dobrotu do polí

Ty dveře stály v bíle omítnuté zdi osm stop vysoké,
v úzké postranní uličce, jaké na řeckých ostrovech bývají.
V čirém vzduchu nádherné světlo a stín.
Velká železná petlice zvenku zasunutá zamykala něco
uvnitř. Byly dny, kdy se těžké dřevěné dveře
pod bušením otřásaly. Často křičel něčí hlas.
Bláznivá stařena, říkali jí lidé. Kdyby ji pustili,
ublížila by dětem. Prý by je štípala a děsila.
Občas, když byl všude klid, zdržel jsem se,
až jsem zaslechl útlé zakňourání, kterým mi dávala najevo,
že o mně ví. Jednoho podvečera cestou pro olej
jsem našel dveře vylomené.  A ona byla na protějším
pozemku, u zdi mezi plevelem, šaty vykasané, a močila.
Jako kráva. Dokázala to, v tichu pod posledními paprsky.

Řekni, že mě miluješ

Jsou andělé jejího lůžka ti andělé,
kteří mě o samotě navštěvují v mém?
Jsou zelené stromy za jejím oknem
stejné barvy, jakou vídám ve zralých švestkách?
Vidí-li ona vždycky pozpátku
a nohama vzhůru, aniž to tuší,
jakou máme naději? Pronásleduje
mě pocit, že mi říká o sálajících vládcích smrti,
o lavinách, řekách a okamžicích míjení.
A já jí odpovídám, „Ano, ano.
Boty a zákusky.“

Jack Gilbert, Host

Reklamy

vfvg se představuje:

vFVG. Pokojný apoštol relativity. Diskordiánský světec nižšího řádu. Podavač bílého květu
Příspěvek byl publikován v rubrice Překlad, Všechno, Řečené sítě se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s