Jak je nahoře u kosmologů, tak je dole u muzikantů

Toto je relativistická teorie.

„Potíž je, že koncem šedesátých let se jazz vyšvihl vysoko za hranici slyšitelnosti, nechal nás o samotě a do jeho chladnoucí opuštěné schránky se vtělilo něco slizkého.“

Nedalo mi spát, jak je možné, že při jazzu s ročníkem starším než zhruba 1970 padám na kolena, zatímco novějšímu se vyhýbám jako japonský démon zakroucené střeše. A pak mi to došlo: po roce 1970 už není žádný jazz. Když sledujeme jeho historii někdy od počátku 20. století, procházel si stádii zábavných, hravých písniček, kultivovaného zpěvákova předvádění, pak se začal čím dál víc ukazovat i jeho doprovod, až v okázalosti úplně převážil a zpěváka se milosrdně zbavil; zvukové částice se čím dál víc míchaly a urychlovaly, až s free jazzem v šedesátých letech nadobro explodoval a konečně vyvrcholil v matematické singularitě, v extázi pro člověka dokonale neslyšitelné.

A zanechal po sobě jen bezvládné tělo bez duše, k němuž se přikradl záludný čaroděj vúdú a oživil si ho coby zombického sluhu. Ten sluha se umí s nástroji ohánět: umí foukat z plných plic, rejdit prsty po elektrických klávesách, ale místo někdejší duše už mu zbývá jen nepřítomný pohled v očích.

Nazpátek se vyvíjí vesmír — to jest podle teorie Velkého třesku a následného rozpínání. Začali jsme šílenou singularitou, kdy všechno se mačkalo na nulovém prostoru a mělo nekonečnou hmotnost. Pak se to bleskově rozvinulo do horké kaše, v níž noty přeletovaly roztrhané na cucky, bez rytmu a harmonie, a nějaký vyšňořený týpek v obleku stál na kraji a zacpával si uši před tím kraválem.

Věci se začaly ochlazovat, seskupovat a třídit. Kakofonie zpomalovala v cval a nechávala se unášet do melodií. Zapálily se hvězdy, některé si píchaly heroin a už padly, jiné do toho nešly tak zhurta, usadily se na své židli, posbíraly si menší orchestr planet a roztočily houpavé swingové číslo. Hádám, že se právě nacházíme někde v době Louise Armstronga a Elly Fitzgerald a míříme hloub, za delší dobu si poslechneme už jen potulné černošské skupiny, co putují z jihu na sever a klepají na rendlíky a bendža.

Ale co je zajímavější: dává nám ta teorie náhled, co se mohlo dít před počátkem našeho kosmu. U kláves stála postava s moc vlasy do kudrnatého dikobraza. Rozléhalo se mocné syntetické paaaaaauuaaa a podlahu vykládali bakelitem.

Díky bohům za Velký třesk.

(P.S.: Toto není pravda.)

tehdy

teď

přijde

Advertisements

vfvg se představuje:

vFVG. Pokojný apoštol relativity. Diskordiánský světec nižšího řádu. Podavač bílého květu
Příspěvek byl publikován v rubrice Res hortensis, Všechno se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s